O diskusích na sociálních sítích

Kaštany

Na sociálních sítích se pohybuji někdy od roku 2008, kdy jsem se ze zvědavosti zaregistroval na Facebook. Kromě toho, že je používám při tvorbě webových stránek, jako jeden z kanálů pro propagaci mojí činnosti a mých klientů, tak zde také rád diskutuji. I když rád … Někdy rád a někdy nerad. baví mě povídání o různých tématech, ale to jen tehdy, pokud diskutuji se zajímavými a inteligentními lidmi. Nebo by se dalo říct spíše moudrými. Občas ale neodolám a vstoupím i do pranice s někým, koho vůbec neznám. Proč do pranice?

Když jsem v roce 2008 začal na Facebooku občas diskutovat, tak jsem viděl, že se lidé neumějí bavit neosobně a probírat dané téma. Myslel jsem si, že se to postupem času v té naší malé kotlině zkultivuje, protože jinak se přece máme poměrně rádi. Bohužel k tomu příliš nedochází. Sociální sítě jsou tak přes všechnu snahu adminů nejen dobrým nástrojem, ale často také jakousi odpadní stokou. Nebo by se dalo spíše říct obrazem temné strany lidských povah.

V anonymním prostředí se často stávají z ušláplíků a podvousových brblálků veřejní ramenatí kazatelé svých neotřesitelných, zaručeně správných principů a pravd. A tak zde kromě přínosných informací, zajímavých fotografií, článků a povídání najdeme také mnoho nedorozumění a hádek. Některé jsou způsobené povahou, netolerancí, nebo aktuálním naladěním pisatelů. Ale mnohé hádky pramení, nebo jsou živeny také nepřipouštěním si možnosti, že jsem jsem já jako diskutující nemusel pochopit myšlenku a že to co říkám je jen názor a nikoli neotřesitelná pravda. protože kolik lidí, tolik pravd. 

Co s tím?

Odpověď je prostá … nevím! … I když vlastně vím. Mým osobním řešením často je, že nereaguju na to s čím nesouhlasím a když už reaguji, tak diskutuji pouze pokud je povídání věcné a bez osobních narážek.